Můžete se těšit na nové příběhy Orlíka a jeho zvířecích kamarádů.
Slepice Orlík zažívá zcela nové příběhy, dobrodružství a životní zkušenosti. Čtenář společně s Orlíkem objevuje nové kamarády: čmeláka Boďu, holuba Emila, kůrovce Bobana nebo třeba šneka, pana Žužlu. S každým kamarádem se objevují také nová témata o tom, jak náš lidský svět vidí mnoho nenápadných tvorů a čekají až si jich všimneme. Mají s námi trpělivost a všichni mají smysl pro humor!
Bylo jaro. V korunách stromů to bzučelo jako v úle. Ten den prvně
po zimě vylétly včelky. Ucítila jsem tu jemnou vůni, která se vzduchem
nesla z jív, rostoucích u našeho domu. Jako každý rok vábily svými
květy k občerstvení hmyz z celého okolí.
V mém slepičím životě jsem se setkala s ledasčím. Ten den jsem prvně
zaslechla lidi, jak říkají, že už kvetou kočičky. Co tím ale myslí, jsem
si představit nedovedla. Jediné kočičky, které jsem do té doby znala,
byl kocour Čip a kocour Gothaj.
Celé jsem to pochopila, když jsem našla větvičku jívy na zemi.
Na jejím konci byly květy. Na dotek byly jemné, skoro jako kožíšek
a srst kočky domácí, jakou byl Čip i Gothaj. Byla jsem spokojená, že už
tomu rozumím.
A tak jsem mohla v klidu pozorovat včelky bzučící v korunách jívy.
Jak jsem tak pozorovala, co nového se mi nad hlavou děje, podivným
letem se ke mně začal blížit zvláštní tvor.
Na první pohled to byl sympaťák, s pruhovaným tělem. Zůstala jsem nehybně stát. Čekala jsem na to, co bude.
Létající tvor trochu těžkopádně usedl a řekl: "Pěkný den. Máme štěstí, že není 18. století, že?" Po chvilce čekání na to, co bude, jsem se osmělila a představila se. ,,Jmenuji se Orel." Sympaťák s pruhovaným tělem se představil trochu oklikou. "Pokud bychom se seznámili v 18. století, mé jméno by bylo Brundibár. Teď mi říkají čmelák Bóďa. Nějaké století uběhlo, ale představte si, milý Orle, že ještě před pár lety, v době, kdy už lidé létali do kosmu, ve světě počítačů, vědci nedokázali vysvětlit, jak je možné, že my čmeláci můžeme létat." To mne zaujalo. Přeci jen žijeme ve 21. století. "Do nedávna se říkalo, že umíme létat jen proto, že nám nikdo neřekl, že je to nemožné. A že nám to jde jen kvůli naší víře, že létat umíme", dodal čmelák Bóďa. Obdivně jsem ho poslouchala. Když mi řekl, že jeho jazyk je dva centimetry dlouhý, sedla jsem si z toho do trávy. Bylo to přeci skoro tolik, kolik sám měří. Začala jsem ho více pozorovat. Z čmeláka Bódi se stal velký vypravěč. Ráda jsem poslouchala, co je v hmyzím světě nového a jak žijí mí noví přátelé. O čmelácích jsem se dozvěděla, že jsou mírumilovný hmyzí národ. Pokud se cítí v ohrožení, používají dva typy varování. První je, že nejprve zvednou prostřední nohu. Pokud to nestačí, zvednou tolik nohou, kolik mohou. Pokud to nezabere, lehnou si na záda, bzučí a ukazují žihadlo. Čmelák Bóďa ještě dodal zajímavou informaci, v čem je opravdu dobrý. Umí udělat při své obraně i jogínskou svíčku. To jsem si představit dovedla. Viděla jsem to totiž u lidí. Jejich klid při cvičení byl fascinující. Úplně tomu rozumím, že je to i pro čmeláka ochrana. To jaro jsem pochopila co znamenají slova "kdo si počká, ten se dočká, a klidná síla, velká síla".
U lidí to prý znamená, že když se zapalují lýtka, chlapec nebo dívka začnou tak usilovně na někoho myslet, i když to nikdo konkrétní být nemusí, že se v nich zapálí raketový pohon a rozpálí se pro lásku a dobrodružství. Jako slepičího naháče mne přes plot začal okukovat bažant Béda. Bažant Béda byl kus. Být kus v lidské řeči znamená být velice krásný, chytrý a žít život, který druzí obdivují. Lýtka, která za normální situace jsou svaly na noze, se mi začla prohřívat. Trochu mě to překvapilo. To teplo od nohou a né od hlavy. Když instinkt zavelí, rozum jde stranou. Byla to láska. Dny byly zas dlouhé.
Obrostla jsem peřím. Když jsem byla na vrcholu své krásy a peří se mi na slunci lesklo jako stovky zrcadel, přišel na návštěvu sousedů kohout Jenda. Jak se tak v tom světle naparoval, vzpomněla jsem si na slova, že kohout také znamená v lidské řeči mimo jiné i účes, zvaný číro. Když si mne kohout Jenda všiml, bylo to jako v romantickém filmu. Dlouhé pohledy a významná nadechnutí. Lýtka mi hořela. Byla to láska. Dny byly zase dlouhé. Roztahuji křídla a letím pozdravit sousedovic kohouta Jendu.
Romi Grey - autorka knihy Jmenuji se Orel
Vše, co dělám, dělám ráda. Celý svůj život žiji na vesnici nedaleko Českých Budějovic. Ráda pozoruji krajinu a naslouchám všemu živému v ní. Mám ráda modlitbu, která za mě řekne vše: ,,Bože, dej mi klid mysli, abych přijímala vše co nemohu změnit, odvahu, abych změnila vše, co změnit mohu a moudrost, abych rozeznala jedno od druhého."
Mé rozhodnutí napsat knihu přišlo skoro hned po tom, co jsme si s několika přáteli koupili vynesené slepičky z velkochovu. To, co jsem tam viděla, slyšela a cítila, mě velice zasáhlo. Přemýšlela jsem o tom, co mohu udělat já jako jednotlivec mimo organizace na ochranu zvířat, která na nelehký život hospodářských zvířat upozorňují a snaží se ho změnit.
Svou vizi o napsání příběhů, které se u nás odehrávaly, jsem vyprávěla Ondřejovi Smeykalovi, z kterého se skoro okamžitě stal ilustrátor. Ačkoliv jsme ani jeden neměli zkušenost s tím, jak se taková kniha tvoří, rozhodnutí bylo jasné. S Ondrou nás spojoval pocit, že i když to neumíme, vytvoříme maketu knihy a dovolíme Orlíkovi roztáhnout křídla, aby vyprávěl ve svých příbězích o lásce a soucitu. Po vytvoření makety mělo vše rychlý spád. Měli jsme velké štěstí na vydavatelství KNIHA.JE v čele s Karlem Svobodou. Hned jak naši maketu koncem června 2019 viděli a přečetli si ji, rozhodli se knihu vydat. Díky vydavatelství KNIHA.JE dnes už vím, že z naší slepice bude slepice mezinárodní. Pracuje se na překladech.
Máte dotazy k mé práci? Neváhejte a nechte mi vzkaz. Budu ráda za vaše nápady, připomínky, pozdravy, ale třeba i za pozvání na besedu či autorské čtení.
Knihu si můžete objednat na následujících stránkách:
Paní učitelka Martina Vitáková přípravky ZŠ v Praze vzala děti na představení divadla Kampa Jmenuji se Orel. Po představení vznikly krásné obrázky od dětí. Dětem i paní učitelce moc děkuji, moc mě to potěšilo.
V našem slepičím životě vzdělání moc nedáme. Co je třeba, hned nějak víme. Bylo odpoledne a my jsme se dozvěděli novinku, že děti vyučují dospělé. Přišel s tím kocour Čip. Prý se to děje proto, aby věděli, kdo vlastně jsou ti dospělí. Tomu, co to vzdělání znamená, jsme nejprve s holkama nerozuměli. Když nám, ale Čip řekl, čeho byl...
Orel se vrátil. Kniha, která je volným pokračováním knihy Jmenuji se Orel za účasti ilustrací Ondry Smeykala byla mile uvedena v patrnost. Děkujeme ještě jednou všem zúčastněným, dárcům, kmotrům, divadlu Kampa a Blance Křikavové. Setkání bylo jemné, téměř rodinné. Snad na vás atmosféra z videozáznamu a z fotografií dýchne, a budete mít chuť si...
Strom poznáš po ovoci. Tak to je fakt. Na zahradě máme strom, kterému říkají fíkovník Adéla. Letošní léto to vypadá, že prvně vydá své plody. Tak jsme zvědavé jestli my slepice budeme při sklizni rychlejší než lidi. Protože oni ty fíky pozorují. Dokonce i plody počítají. Své plody vydal i průzkum, kdy se objevil názor vysvětlující, proč ženy před...