Dvou a půl letá holčička

V našem slepičím životě vzdělání moc nedáme. Co je třeba, hned nějak víme. Bylo odpoledne a my jsme se dozvěděli novinku, že děti vyučují dospělé. Přišel s tím kocour Čip. Prý se to děje proto, aby věděli, kdo vlastně jsou ti dospělí. Tomu, co to vzdělání znamená, jsme nejprve s holkama nerozuměli. Když nám, ale Čip řekl, čeho byl svědkem, bylo dobře, že už je odpoledne a toto zjištění brzo zaspíme. Dvou a půl letá holčička potkala se svojí maminkou na procházce starší paní. Z malé pusinky se ozvalo: ,,Dobrý den.'' Paní se podívala na holčičku k zemi, trochu pohodila hlavou a bez zájmu prošla dál. Po chvilce holčička na paní volá: ,,Já vás pozdravila, bábo!'' Maminka trochu zrudla. Snažila se co mohla situaci vyžehlit a vysvětlit. Ozývala se slova: ,,Někdy očekáváme, že ti druzí jsou na stejné notě a nevíme, že je tlačí boty a jejich cesta je samý trn. Nebo že mají takovou povahu a jsou protivní všem i sami sobě.'' Celá tato diskuse o porozumění a vzorech chování by byla krátká. Stačilo by říct: ,,Dobrý den'' a to by mohlo den dobrým udělat. Jako slepice Orel musím uznat, že jsem ráda slepicí a s Čipem nemusíme kličkovat a moc mluvit. A jak by řekl děda Jarda: ,,A basta!"