Příroda má své plány a lidí se neptá

U slepic platí: Chceš-li mít plány, pověz to pro zasmání slepicím. Byl leden třicátého a mladá hnědá hedvábnička s hlavou černou jako uhlí a chlupatým kožíškem jako plyšová hračka, zasedla na 2 vajíčka. Ani důrazné vysvětlení naší paní, že není jaro a jejím dětem bude zima, nezabralo. Dalo by se říct, že hedule byla umanutá a usmyslela si, že je na mateřskou připravena. Seděla jak široká, tak dlouhá. Hlavu sklopenou k zemi, aby snad neviděla, co tomu okolí poví. Bylo ráno 31.1. a paní málem klepla pepka. Jen co vešla do výběhu, slyšela z kurníku hedulí křik. A to je popravdě něco, co se jen tak neslyší. To, co uviděla, bylo jako z dramatického filmu. Na zádech slepičí matky byly 2 hedvábničky. Bílá a světle hnědá. Vypadaly jako sousoší tříhlavého draka. Zvukům, co vydávaly, chyběly už jen plameny ohně ze zobáků. Ač mohly slepičky vajíčko snést jinde, jako by věděly, že tady se z vajíčka u náhradní matky může kuřecí potomek vylíhnout. Když paní chtěla sousoší rozdělit, moc to nešlo. Pořád se vracely. Došlo k lidskému rozhodnutí a matku, teď už s třemi vajíčky, odnést do oplocené odchovy. Tak jsme si s holkami říkaly, že je někdy život pěkně popletený a důvody jednoho můžou být pro ty druhé zcela nepochopitelné.